Jak zvládat únavu při dlouhodobé péči doma o člověka s demencí
Únava při dlouhodobé péči doma se u mě neobjevila ze dne na den. Na začátku péče o Lidušku jsem měla energie víc, ale postupem času jsem začala zjišťovat, že pokud si nenajdu způsob, jak během dne odpočívat, bude mě péče stát stále víc sil. Naučit se při péči o člověka s demencí doma opravdu odpočívat mi nějakou dobu trvalo.
Někdy ráno jsem vstala a říkala si, že jsem unavená hned po probuzení. Liduška ještě spala a já už přemýšlela, jak bude dnešní den vypadat. Vytrácel se mezi námi i humor a já začala být na hranici svých sil.
Když se z denního rytmu stal bič
Ze začátku jsem se hodně bála Liduščiných propadů. Ráno jsem proto vstávala stažená a čekala, v jakém stavu se probudí. Stažená jsem byla i potom, co vstala.
Striktně jsem dodržovala náš denní rytmus. Měla jsem představu, že když bude Liduška přesně vědět, co bude následovat, do propadu se znovu nedostane.
Jenže jsem si tím na sebe upletla bič.
Vysávání bylo součástí Liduščina denního režimu. Po obědě umyla nádobí a potom se vysávalo. Když jsem ji nechala vysávat samotnou, dokázala jedno místo vysát třeba pětkrát. Já jsem měla vysáto mnohem dřív, a tak jsem vysávání postupně převzala.
Někdy jsem už byla tak vyčerpaná, že jsem se těšila, až si po obědě konečně půjdu lehnout. Jenže ještě jsem musela vysát. Měla jsem totiž představu, že když bude uklizeno, Liduška si potom v klidu lehne.
A tak jsem jednou zkusila posbírat jen viditelná smítka a řekla Lidušce, že se dnes vysávat nebude, protože je čisto.
Liduška kývla hlavou a po obědě si šla lehnout.
Byla jsem překvapená. Myslela jsem, že na vysávání bude trvat. Většinou, když jsem řekla, že vysávat nebudu, odpověděla, že vysaje ona.
Postupně jsem si začala všímat ještě jedné věci. Čím víc jsem byla stažená, aby se denní rytmus do puntíku dodržoval, tím víc mi Liduška odporovala i při jednoduchých pokynech nebo ve chvíli, kdy jsem se jí snažila s něčím pomoct.
Tehdy jsem si začala říkat, že mě péče nemůže semlít. Musím si práci nějak ulehčit, abych mohla také odpočívat.
Všimla jsem si totiž, že když jsem odpočatá, Liduška tolik neodporuje. Napadaly mě zase vtípky, které nás rozesmály obě, a při péči jsme se uvolnily.
Když Liduška odpočívala, já jsem pracovala
Jenže odpočívat jsem se teprve musela naučit.
Když Liduška ráno ještě spala, dříve jsem ten čas využívala k tomu, abych udělala všechno, co jsem během dne nestihla. Byla jsem perfekcionistka.
Říkala jsem si, že přece nebudu spát taky, když mám konečně chvíli klid a můžu něco udělat.
Nemusela jsem hlídat, jestli Liduška někam nešla bez berle nebo nezačala dělat něco, co pro ni nebylo bezpečné.
Šla jsem třeba na zahradu a plela záhonek, aby byl pěkný. Byla jsem zvyklá, že naše zahrada byla moc hezká, a ráda jsem si tam sedla, když bylo všechno vypleto.
Jenže ani u pletí jsem se už neuvolnila jako dřív. Pořád jsem chodila kontrolovat Lidušku, jestli ještě spí, a začala jsem si všímat, že mi práce nedělá takovou radost jako dřív.
V té době jsem byla ještě víc frustrovaná. Zahradu jsem nestíhala, přes den jsem si neodpočinula a začala jsem tušit, že budu muset něco dělat jinak.
Nechtěla jsem ale pokaždé jen spát, když Liduška odpočívala. Stejně jsem ji někde v podvědomí pořád hlídala.
Jak jsem hledala odpočinek při péči doma
Začala jsem malovat, poslouchat ve sluchátkách podcasty o věcech, které mě zajímaly, nebo si číst v místnosti vedle Lidušky, abych ji slyšela.
Časem jsem už poznala, kdy se Liduška probouzí. Někdy stačilo jen projít kolem ní a usmát se, aby viděla, že tam jsem. Liduška se uklidnila a v klidu znovu usnula.
Po nějaké době jsem se dokonce začala těšit i na to, že se Liduška vzbudí a budeme zase spolu.
Začala jsem se zase přirozeně usmívat. Vtípky, kterými jsme dokázaly uvolnit nějakou nepříjemnou situaci, která se Lidušce stala, se znovu objevovaly samy.
Nemusím být za každou cenu usměvavá
Postupně jsem zjistila ještě něco. Přetvařování Liduška pozná.
Nevím jak, ale pozná.
Když jsem potom někdy neměla náladu nebo mi něco bylo, začala jsem jí to říkat narovinu. Třeba že dnes nejsem ve své kůži, ale že se na ni nezlobím.
Liduška se uklidnila, protože věděla, že moje nálada není kvůli ní.
Tehdy jsem pochopila, že péče o Lidušku je hlavně o vlastní přirozenosti. Ne o tom, abych byla za každou cenu usměvavá a hodná.
Uvědomila jsem si, že když se nemusím přetvařovat, péče o Lidušku mě nestojí tolik sil.
Nejste v tom sami
Mohly by vám pomoct i tyto články