Ranní zmatenost u člověka s demencí
U Lidušky, která žije s demencí, někdy poznám už po probuzení, že je zmatenější než jindy. Dřív mě takové ráno rozhodilo ještě dřív, než začal náš společný den s Liduškou. Dnes si všímám několika drobností:
- jak mi odpoví na „Dobré ráno“,
- jestli je usměvavá, nebo zamyšlená,
- jestli se hned po probuzení pouští do činností, které běžně děláme později,
- jestli působí neklidněji nebo zmateněji než obvykle.
Postupně jsem se naučila nebrat takové ráno jako předzvěst celého špatného dne. Spíš jen vnímám, že budu muset zpomalit celý den s Liduškou a víc se věnovat sledování jejího chování.
Jak u Lidušky poznám ranní zmatenost, když má demenci?
Dříve, když jsem Lidušku pozdravila:
„Dobré ráno.“
a místo úsměvu jsem v její odpovědi viděla zamyšlenost, stáhl se mi žaludek.
Říkala jsem si:
To zase bude den.
Tato Liduščina odpověď mě ovlivnila hned ráno. Během dne jsem pak byla podrážděnější a výbušnější. Uvědomovala jsem si to a snažila se s tím bojovat, ale moje vnitřní napětí se tím ještě zvyšovalo.
Měla jsem pocit, že Liduška všechno dělá naschvál. Že odporuje, pouští se do věcí, které nejsou bezpečné, a já ji musím pořád hlídat.
Dnes naše ranní „dobré ráno“ používám pořád.
Pozdravím ji vesele a čekám, jak mi odpoví.
Když se usměje, většinou mám pocit, že bude všechno v pohodě.
Když mi odpoví zamyšleně, zpozorním.
Pak sleduji chování Lidušky pečlivěji:
- jestli si uklidila postel,
- jestli se jí chce pustit do činnosti, o kterou ji poprosím,
- jestli nedělá něco chaoticky, jen aby něco dělala,
- jestli se mě častěji než obvykle ptá na stejné otázky.
Toto jsou pro mě signály, že je Liduška zmatenější a snažím se ji uklidnit a nechat ji odpočívat.
Když ranní zmatenost naruší náš běžný rytmus
U Lidušky se ranní zmatenost někdy projeví tím, že se hned po probuzení pustí do činnosti, kterou běžně děláme až později.
Sotva vstane, už chce dát prádlo do pračky nebo začne vysávat.
Dříve jsem jí třeba direktivně řekla:
„Teď ne. Až později.“
A Liduška se se mnou začala hádat.
Ten den pak se mnou častěji bojovala o to, aby si prosadila svou, a já byla čím dál frustrovanější. Dnes už vidím, že i moje frustrace při péči ovlivňovala, jak jsem na Lidušku během dne reagovala. Právě proto jsem si později, když byla Liduška po ránu zmatená, začala říkat: „To bude zase den.“
U Lidušky jsem také vypozorovala, že jí nedělá dobře, když ji budím a chci, aby hned vstávala. Dřív jsem měla pocit, že musí vstávat ve stejnou dobu kvůli dennímu rytmu. Dnes ji raději nechám chvíli poležet a říkám jí: „Dobré ráno, Liduško. Klidně ještě polež. Vstávej, až budeš chtít.“
Co dnes dělám, když je Liduška ráno zmatenější?
Když chce hned po probuzení prát nebo dělat jinou činnost, reaguji jinak než dříve.
Přistoupím k ní, pohladím ji po ruce a řeknu jí, že prádlo počká. Že se nejdřív nasnídáme a dáme si čaj.
Ne vždycky to zabere hned.
Často ale pomůže, když jí činnost nezakazuji, ale pomalu ji vracím k našemu běžnému rytmu.
To, co jsem dřív někdy četla jako schválnost nebo vzdor, dnes u Lidušky častěji vnímám jako signál, že je unavená, nevyspaná nebo zmatenější než jindy.
Kdy bych zpozorněla víc?
To, co popisuji výše, znám u Lidušky jako její horší rána.
Pokud by ale byla najednou výrazně zmatenější než obvykle nebo se její stav náhle změnil, nebrala bych to automaticky jen jako další projev demence a obrátila bych se na lékaře.
Co při těžším ránu hlídám u sebe?
Postupně jsem si začala všímat ještě jedné věci.
Nejde jen o to, v jakém rozpoložení vstane Liduška.
Záleží i na tom, co udělám já.
Dříve mi stačilo její zamyšlené „dobré ráno“ a už jsem přemýšlela nad tím, co všechno zase během dne přijde. Když jsem byla sama unavená z péče o Lidušku, i moje trpělivost byla menší.
Dnes se snažím zůstat u toho, co se děje právě teď.
Je ráno.
Liduška se špatně vyspala.
Dáme si snídani a čaj.
A další situaci budu řešit, až přijde.
I mně to pomáhá zůstat klidnější.
Co bych dnes udělala jinak?
Dnes už bych z ranní zmatenosti nedělala předem těžký celý den.
Všímala bych si Lidušky, zpomalila bych a nesnažila se každé její rozhodnutí hned opravovat.
A hlídala bych i sama sebe.
Protože jsem zjistila, že když mě těžší ráno nerozhodí, zůstanu k Lidušce klidná a držím náš běžný rytmus, často se postupně uklidní i ona.
Někdy přitom opravdu stačí málo.
Pohladit ruku.
Nespěchat.
Dát si nejdřív snídani a čaj.
Nejste v tom sami
Mohly by vám pomoct i tyto články: