Agresivita u demence – co za ní může stát?
Agresivita u demence nemusí znamenat jen fyzické napadání. U Lidušky se projevuje spíš hádáním, odporem a odmítáním toho, co po ní chci.
Dřív jsem na její odpor často reagovala dalším vysvětlováním nebo tlakem. Čím víc jsem ale tlačila, tím víc se Liduška bránila.
Dnes se nejdřív snažím přemýšlet, co za jejím odporem právě může být. U Lidušky za odporem někdy stála potřeba rozhodovat o sobě, jindy se do situace přidala moje únava, bolest nebo způsob, jakým jsem s ní právě mluvila.
Jak se může pomoc člověku s demencí změnit v hádku?
Jednou jsme byly venku a mně připadalo, že je Lidušce zima.
Přinesla jsem jí mikinu.
„Mně není zima.“
Měla studené ruce, takže jsem byla přesvědčená, že jí zima je. Jenže místo nabídky jsem ji začala přesvědčovat.
Čím víc odmítala, tím víc jsem tlačila.
Nakonec jsem zvýšila hlas:
„Prostě si tu mikinu vezmeš a hotovo.“
A samozřejmě jsme se dostaly přesně tam, kam jsem nechtěla. Já jsem byla naštvaná a Liduška se bránila ještě víc.
Odešla jsem, uklidnila se a potom se k ní vrátila.
Vzala jsem ji za ruku. Byla studená.
Tentokrát jsem jí ale neříkala, co cítí. Nabídla jsem jí mikinu tak, aby měla možnost sama se rozhodnout, jestli chce zůstat venku.
„Liduško, zůstaneme spolu ještě venku?“
Odpověděla:
„Ano.“
Řekla jsem jí:
„Tak si prosím vezmi mikinu, abychom nemusely jít domů.“
Mikinu si vzala.
Liduška se mohla rozhodnout, že chce zůstat venku, a mikina jí pomohla udělat právě to.
Co dnes dělám jinak, když se agresivita u demence projeví odporem?
Dnes se snažím Lidušku nejdřív nechat rozhodnout.
Nenutím ji, aby mi potvrdila, co podle mě právě cítí.
Když mi řekne, že jí není zima, nemusím jí dokazovat opak. Můžu jí nabídnout možnost a rozhodnutí, pokud je to bezpečné, ponechat na ní.
Právě tohle mi v péči hodně změnilo pohled na odpor.
Ne vždycky totiž potřebuju Lidušku přesvědčit.
Někdy potřebuju spíš změnit způsob, jakým jí pomoc nabízím.
Když je za agresivitou potřeba zachovat si důstojnost
Čím déle o Lidušku pečuji, tím víc vnímám, jak důležité pro ni je, aby mohla alespoň o některých věcech stále rozhodovat sama.
Demence jí postupně bere spoustu schopností.
O to důležitější pro mě je nebrat jí automaticky i rozhodování tam, kde to není nutné.
Samozřejmě jsou situace, kdy musím myslet na její bezpečí a nemůžu všechno nechat jen na ní.
Ale tam, kde má možnost volby, se jí ji snažím ponechat.
Nejde mi už tolik o to její odpor překonat.
Snažím se hledat cestu, při které zůstane zachovaná její důstojnost a zároveň i bezpečí.
Když nejsem v klidu já, poznám to i na Lidušce
Jednou mě hodně bolela páteř.
Liduška chtěla žehlit a já jsem potřebovala prádlo nejdřív připravit a rozdělit. Když se do žehlení pustila chaoticky, bála jsem se, aby něco nespálila.
Jenže mě bolela záda, byla jsem unavená a moje trpělivost byla mnohem menší.
Zvýšila jsem hlas.
Pak jsem si uvědomila, že moje reakce není jen o tom, co právě dělá Liduška.
Byla také o mně.
„Můžeš chvíli počkat, než to nachystám?“
Liduška odešla.
Já jsem si v klidu připravila žehlení a potom jsem se jí omluvila. Vysvětlila jsem jí, že mě hodně bolí záda.
Podívala se na mě a řekla:
„Tak si běž lehnout. Já to zvládnu.“
To pro mě byla důležitá chvíle.
Liduška se během několika minut nezměnila.
Změnil se způsob, jakým jsem k ní přišla já.
Co se může za agresivitou u demence skrývat?
U Lidušky jsem postupně začala vnímat, že odpor nebo hádka nemusí mít pokaždé stejný důvod.
Někdy může souviset s tím, že si chce uchovat možnost rozhodovat o sobě, jindy se do situace přidá moje únava, bolest nebo způsob, jakým s ní právě mluvím.
Obecně ale může agresivitu nebo odpor u člověka s demencí spouštět také strach, bolest, únava, zmatek, hlad, žízeň, potřeba jít na toaletu, spěch, příliš mnoho otázek najednou, hluk, cizí prostředí nebo vedlejší účinky léků.
Proto se dnes nesnažím jen přemýšlet nad tím, jak odpor zastavit.
Spíš se ptám, co ho právě mohlo spustit.
Co když příčinu neodhalím a Liduška se neuklidní?
Někdy příčinu prostě nepoznám.
Pokud je situace bezpečná, přestanu tlačit. Nechám Lidušce prostor a snažím se nejdřív uklidnit sama.
K situaci se můžu vrátit později a zkusit ji jiným způsobem.
Nemusím všechno vyřešit právě v té chvíli.
Pokud by ale bylo její chování nezvyklé, náhle se výrazně změnilo nebo bych měla podezření, že ji něco bolí či za změnou může být zdravotní problém, obrátila bych se na lékaře.
Kde mám hranici vlastní zkušenosti s agresivitou?
U nás se agresivita neprojevovala fyzickými útoky.
Proto nechci radit, jak zvládat fyzickou agresivitu, jako bych s ní měla vlastní zkušenost.
Pro mě je v takové situaci důležité jedno: bezpečí a důstojnost musí platit pro člověka s demencí i pro pečujícího.
Pokud by byla agresivita silná, zhoršovala se nebo ji doma nebylo možné bezpečně zvládnout, řešila bych situaci s lékařem. Při dlouhodobých potížích bych se obrátila také na psychiatra.
Co bych dnes udělala jinak?
Dnes bych se nesnažila každý odpor okamžitě zlomit vysvětlováním.
Nejdřív bych se podívala na situaci kolem.
Není Liduška unavená?
Něco ji nebolí?
Není zmatenější než obvykle?
Nespěchám na ni?
Nedávám jí příliš mnoho pokynů nebo otázek?
A také bych se podívala sama na sebe.
Jsem v klidu já?
Protože i moje únava, bolest nebo napětí mohou změnit způsob, jakým s Liduškou mluvím.
Odpor Lidušky nemusím vždycky porazit.
Mnohem víc mi pomáhá pochopit, co ho právě spustilo.
Nejste v tom sami
Mohly by vám pomoct i tyto články: